V sobotu se v Bratislavě konal pátý ročník TEDxBratislava – dnes už proslulá mezioborová “konference exotů”, jak ho nazvala jedna z vystupujících. Vyrazili jsme na něj s kamarády ze sesterské pražské party. Když člověk akci sám pořádá užije si ji úplně jinak (pokud vůbec). Se střízlivým odstupem dvou dnů je jasné, že se akce náramně povedla. Zůstala věrná všem třem pilířům formátu TEDx:

  • stručnost a srozumitelnost
  • pestrost a překvapení
  • setkávání a propojování

Nemohu si jako organizátor stejného typu akce odpustit paralelní vnímání: jednak plnými doušky hltám, co mi nabízí vystupující z jeviště, jednak sleduju meta-rovinu. Jak mají vystavěné pointy? Co asi hodně trénovali? Jak na jednotlivé informace a řečnické obraty reaguje publikum? Jak proudí energie? Kdo kdy začne (nezačne) tleskat?

Tady si dovolím malou odbočku. Když se před dvaceti lety začínaly v Libčickém evangelickém kostele pořádat koncerty pro veřejnost, vznikl zajímavý problém: má se na konci zatleskat? Můžeme na konci zatleskat? V kostele? Může. Má. Domluvili jsme se  záhy s jedním z presbyterů, že bude potlesk začínat. A fungovalo to – lidé se rádi přidali, jednou spuštěný aplaus byl vždycky spontánní. Tenkrát jsme zjistili, že lidé chtějí tleskat. Stačí, když se přestanou bát. Má to ještě jednu polohu, ale o té později.

 

Překvapení

Celý den zahájil Róbert Šarina, tlumočník ze znakového jazyka do Slovenštiny. Následně uvedl na pravou míru několik hluboce zakořeněných stereotypů o Neslyšících. Asi nejpodstatnější informací je tato: znaková řeč, kterou se dorozumívají neslyšící, je součástí samostatného jazyka. Ten má svou vlastní strukturu a gramatiku. Naučit se v Čechách česky nebo na Slovensky slovensky – byť i jen číst – je tak pro Neslyšícího úkol blízký učení se cizímu jazyku. A proto to velké N; Neslyšící jsou vlastně specifickým národem sami o sobě, s vlastní kulturou a  svébytným humorem. Dobře zahájený den plný překvapení!

Vzdělávání

Marína Cihová je mladá molekulární bioložka a její vystoupení mělo ty nejlepší vlastnosti: srozumitelné, zábavné, překvapivé. Paní Cihová popisovala mechanismus přetvoření netoxického předléčiva na účinnou látku pomocí enzymu. Ten je pomocí viru kódován do dospělé kmenové buňky, jež sama doputovala do oblasti zhoubného bujení. K vysvětlení toho celkem složitého principu jí posloužila ručně kreslené prezentace a modelínová animace. Bravo!

Emoce

Mají děti vidět dospělé plakat? Dětská onkoložka Mária Jasenková tvrdí, že rozhodně ano. Zároveň však potřebují vědět, že bolest zvládneme. I tu jejich, i tu svoji. Moc se mi líbily i další dvě pointy: jednak, že děti lehce zvládnou „nevím”, ale velmi špatně snáší vyhýbání se odpovědi nebo lež. Jednak, že ne každý zvládne vždycky všechno. K tomu se ještě vrátím.

Technologie

Designér, konstruktér a vizionář Štefan Klein je slovenským Janem Tleskačem třetího tisíciletí. Na pódium přijel v malém jednomístném elektromobilu. A pak, alespoň pro mne, začala jízda do budoucnosti. S malým úvodem o tom, že lodě kopírují pohyb ryb a letadla let ptáků, ale kolo „spadlo z Marsu“ a není nápodobou přírodního pohybu, začal Štefan Klein vysvětlovat svou vizi hybridního dopravního prostředku, který by byl plnohodnotným vozidlem i funkčním letadlem zároveň. Pár minut nás napínal, ale pak pustil video z prvních testů – a ono to nejen skvěle jezdí, ale i snadno vzlétá a elegantně přistává! Většina dílů pro kompozitní skelet je navíc vyrobena na Slovensku.

Ke Kleinově kritice pozemní dopravy patří poukaz na to, že vše na čtyřech a více kolech potřebuje drahou infrastrukturu. S cenou je to pravda: místo jednoho kilometru dálnice by v Čechách mohlo ministerstvo dopravy rozdat např. jednotkám Integrovaného záchranného systému sto létajících aut. Vzduch je sice technicky volný a kdykoli k použití, infrastrukturu by však pohyb budoucnosti také potřeboval – minimálně co se bezpečnosti, legislativy a koordinace týče. To mě vlastně ale těší – nakonec by v tomto odvětví mohla být pracovní místa nejen pro inženýry…

Rozdílnost

Vystoupení Daniely Ostatníkové o vlivu testosteronu na lidské schopnosti se mi líbilo jednak jako ukázka poctivého vědeckého přístupu (není bezpečné odebírat plodovou vodu, postavíme výzkum na zkoumání vnějšího markeru 2D:4D – poměr prsteníčku a ukazováčku), jednak díky citátu v úvodu: „výzkum rozdílností mě nakonec  vedl k větší toleranci rozdílností mezi lidmi“. Pěkné, na úrovni… a zábavné, protože pak bylo celý den možné vidět, jak si účastníci konference v malých hloučcích navzájem ukazují a poměřují prsty.

Vynášení na světlo

Paní Zora Bútorová začala hovořit o knihách, které možná známe ve slovenském překladu. Chvíli poté prozradila, že jejich překladatelkou je její téměř stoletá maminka, která je i přes svůj vysoký věk stále aktivní. Povídání paní Bútorové o stáří – tak málo přitažlivém tématu – bylo, jak s ohledem na konkrétní osobní příběh, tak i v kontextu mezinárodních statistik, prostě skvělé. Zmínila mimo jiné i index průměrného věku dožití a jeho kontrast s indexem života ve zdraví. To jsem dříve neznal – a jsou to sice statistické ukazatele, ale zvlášť jejich rozdíl vypovídá zajímavé věci o různých zemích. Stejně jako jednoduchý dotazníkový parametr: od jakého věku považuje většina populace člověka za „starého“. Rozdíl mezi našimi zeměmi a Holandskem je skoro 15 let…

A tu se dostávám k té zmiňované další úrovni potlesku: na několika místech programu jsme si s několika dalšími lidmi prostě nemohli pomoci, a museli jsme si na závěr stoupnout. A tleskat vestoje. Jednak proto, že to, co právě zaznělo, si zasloužilo aplaus. Někdy zejména za odvahu o věci mluvit, jindy za obsah, za sdělení, které se mezi lidi nedostává jen tak každý den. Ale jednak proto, že je třeba si to umět uvědomit. A je fajn, když jeden upozorní druhé, že se na cestu do světa vydala myšlenka hodná šíření. Že mezi nás vyletěla zpráva, která není jen tak obyčejná. Je to trochu patetické, ale patos znamená prožívání – a tělesné prožívání pomáhá paměti.

Svět

I když nezmiňuji všechny vystupující, jednoho nemohu opominout. Satko Mujagić pochází z Bosny a žije v Honaldsku. Zažil občanskou válku v Jugoslávii (i se všemi těmi jejími nesmyslnými přívlastky jako „vlastenecká“) a přežil jeden z posledních koncentračních táborů 20. století. Jeho myšlenka je prostá: nemůžeme vrátit život mrtvým, ale musíme chránit i ty, kteří se teprve narodí. O devadesátých letech na Balkáně se toho u nás ví strašně málo a o situaci v Bosně a Hercegovině dnes ještě méně. Víme toho možná více o Skotech a Holanďanech než o tom, čím si prošli a čím procházejí ostatní slovanské národy v Evropě. Klobouk dolů před tím, co dokážou právě bosňáci, jeden z nejmenších národů v Evropě, předávat dál a učit ty velké.

Reflexe

Americká fotografka Nancy Ann Coyne dokonale transformovala všední do překvapivého: když se z New Yorku přestěhovala do Mineapolis, zjistila, že tam jednak klidně i 6 měsíců v roce sněží, jednak tam kvůli tomu mají kryté mosty mezi domovními bloky („skyways”), jednak je toto město na kanadských hranicích domovem pro potomky neuvěřitelných 120 národů. Z toho už byl jenom krůček k projektu Talking About Home: portrétování různých rodin a lepení jejich fotografií na prosklené stěny průchodů. Díváte se pak na město doslova jejich očima. A není to bez dopadu. Společnost provádějící pro projekt monitoring výsledků prý zaznamenala pozitivní nárůst povědomí o soužití různých etnik – v řádu desítek procent! Co zejména je na tom pro mne osobně inspirující: dotahování projektu do konce trvá už bezmála deset let. To není guerilla, to je ocelově pevné odhodlání. Tím se dnes v našich kruzích může pyšnit jen málokdo.

Dobrodružství

Okouzlující seveřanka Vilborg Arna Giddurardóttir podnikla sama neuvěřitelnou polární výpravu. I po pražském vystoupení Pavla Blažka o přechodu zamrzlého Bajkalu se pak v kuloárech rozproudila diskuse „proč?“. Nebo dokonce „proč, u všech všudy!“. Odpověď, kterou nám Vila dala, mi nakonec vyzněla velmi osobně a intimně. Co si z toho vzít zobecnitelného? Ano, i člověk, který si v mládí sám se sebou neví rady, může, při dostatečné zarputilosti, uskutečnit něco naprosto neobyčejného (jako v jejím případě dojít pěšky 1200 kilometrů přes Antarktidu na jižní pól). Nejde to samozřejmě nějak zvlášť snadno. Krom silné vize potřebujete mnoho let přípravy, profi podporu a hi-tech vybavení. To vše lze získat, ovšem za peníze.

Jejich obstarání od sponzorů je dost závislé na marketingové přitažlivosti vašeho snu. Není-li v něm něco nevšedního, něco dramatického, nebo něco sexy, nikdo Vám na něj větší částkou nepřispěje. Budu-li toužit za 10 let získat věhlas a prvenství, sponzoři si se mnou minimálně dají první schůzku. Bude-li vaším cílem vybudovat na zahradě včelín a permakulturní hospodářství, vychovat více než dvě děti a nikdy je neuhodit, nebo zůstat celý život věrnou jednomu partnerovi a neomrzet se mu, ani pes po vás neštěkne – i když okolní společnost z toho bude mít možná větší užitek než z něčího lezení na K2 bez kyslíkového přístroje. Na vytrvalost, důmyslnost a ctnosti je to zhruba stejně náročné (nebo ne?).

Přiznávám však, že Vila mě oslovila. A nejen svým osobním kouzlem, i několika málo jednoduchými poučkami, které pomohly jí a které pomohou i mně v mých neslavných a nepolárnických projektech:

  1. slav malé úspěchy, ať máš sílu pokračovat
  2. musíš se sám o sebe dobře starat
  3. kdo si přispí, nevyhraje
  4. uskutečnění opravdu velkých věcí může zabrat i víc než deset let

Setkávání

TEDx se pořádá kvůli setkávání s lidmi. Tradiční (tedy podruhé opakovanou) lumpačinou naší skupinky se stalo unášení řečníků – večer, když už pomalu utichá festivalový hukot, je zkusíme vylákat s sebou na after-after-party. Na povídání o životě, o jejich práci, o tom, co ve svých 15 minutách slávy nakousli. O jiných věcech.

Tentokrát se nechali zlákat tři: polárnice Vilborg Arna Gissurardóttir, fotografka Nancy Ann Coyne a kybernetik Martin Peniak. A stálo to za to. Soukromé povídání s lidmi, které by mnozí z nás na místě nazvali svými hrdiny, kolem malého stolu ve zšeřelé zahradě, dlouho do letní noci, u vína a domácích koláčů… co víc si člověk může přát?

A závěrem?

V Bratislavě je dobře. Mladá generace na mne působí mnohem méně rozmazleně než ta pražská. Překvapivě tu je nějak mnohem více cítit otevřenost do světa, chuť poučit se. Minimálně dvě z organizátorek bratislavského TEDxu mají za manžela (!) cizince (!). Tradiční a přitom moderní? V tom nejlepším slova smyslu. Celý TEDxBratislava byl pojat volně jako „festival myšlenek“ a program byl tedy především velmi pestrý. I přes to, že na více než polovinu vystupujících člověk zapomene, pod kůži mu na takové akci zaleze překvapivě mnoho. Vědí to bratislavští? Jsou na sebe hrdí? Možná by jim neškodilo uvědomit si, čeho jsou svědky, aby ten největší potlesk místním hvězdám nemuseli startovat jen brňáci a pražáci.

Po letošním TEDx v Hradci napsala organizátorka Renata Pavlíková malou úvahu o tom, že už asi s TEDx nebude pokračovat a proč. Podle Renaty je mimo jiné “kvalita přednější než kvantita”.

To, co píše Renata, celkem přesně kopíruje stesky prezentační trenérky Jeanne Trojan na sociálních sítích. (Jeanne už druhým rokem hradeckému TEDx zdarma pomáhala školit řečníky. V jedné ze svých prezentací SlideShare tvrdí, že „úroveň prezentací v České republice stojí za starou belu“. Loni na TEDxHradecKrálové se podobně kriticky vyjadřovala i o jiných českých nešvarech. Možná trefně…) Snažil jsem se s Jeanne na toto téma diskutovat už před drahnou dobou. Pokud dobře rozumím, myslí si Renata i Jeanne, že

  1. V Čechách není dost skutečně hvězdných řečníků
  2. a proto jsou TEDxy málo skvělé, takže
  3. kdyby bylo TEDxů méně, byly by lepší,
  4. protože bychom si navzájem nekradli ty nejlepší spíkry a nemuseli je doplňovat těmi průměrnými.

Skutečně? Souhlasíte? Já ne. Ani v jednom bodě.

Ale vraťme se k otázce, jestli není lepší spojit síly, navzájem si doporučit ty nejlepší řečníky, vybrat z nich pár hvězdných, ještě jim důkladně pomoci s vyšperkováním prezentací a pak se na ně podívat “se spadlou čelistí”. Souhlasím s tím, že na kvalitě vystoupení by se vždycky dalo ještě mnoho vylepšit. Jde zejména o nalezení a podpoření základní pointy, o zdůraznění jádra sdělení. A to také děláme, věnujeme tomu každoročně velké úsilí. Nepotkáme se však asi na důvodu, proč TEDx pořádáme.

Přehnané očekávání

Podle mnohých je TED přehlídkou skvělých prezentací, jistým etalonem kvality. Dokonce se někteří nechali slyšet, že kdo nenabídne dokonalé prezentace, měli by mu z TEDu odebrat licenci.

Co je ale pod povrchem? To, co lidé znají ze slavného portálu TED.com, je výběr nejlepšího z nejlepšího. Pečlivě editovaný, přísně vybraný. Kdo zažil velký TED nebo viděl celodenní stream, ví, že ani živá konference TED není složena jen z „nefantastičtějších ikon současné vědy a businessu“. Je to řada vystoupení – ta se někdy povedou, někdy ne. Skoro polovina věcí vyjde celkem průměrně.

I my chystáme na červen živou akci. Nezveme na ni jen nejlepší spíkry, ale zejména lidi, kteří mají potenciál sdělit něco podstatného. Pak je ještě v rámci možností školíme, aby tu šanci nepromarnili. Ale výsledek není zaručený, a lepší než TED (tj. 1/3 odpadu, 1/5 hvěz) nebudeme.

Většinou platí, že skutečnou hvězdou se teprve řečník stává díky TED (viz Ken Robinson nebo Amanda Palmer), nikoli, že by TED primárně zval hvězdy.

TEDx není TED

O tomhle jsme z licence povinní informovat před začátkem každé akce: TEDx není TED. Čím více to bude publiku jasné, tím lépe.

V čem se liší? Jednak máme omezené zdroje, děláme vše ve volném čase. Jednak nemáme takový věhlas, aby řečníkům stálo za to kvůli našim 15 minutám strávit dva měsíce přípravou. S tím se musíme smířit. Vstupné – byť v Praze nezanedbatelné – hradí pouze náklady na to, aby se dal celý den zorganizovat a bez trampot přežít. Až na vzácné výjimky z toho nikdo z nás nikdy neměl ani korunu, naopak energie a čas vložené do akcí mají hodnotu desítek a stovek tisíc.

TEDx má různé formáty a různé licence

Například: celodenní velký TEDx je jiná akce než TEDxSalon a jiná akce než TEDxCinema. To vyplývá ze samotné licence: Salon má být soustředěný, komorní, monotematický – funguje na energii malé skupiny. Celodenní TEDx staví na pestrosti a energii množství. Cinema je výběrem skvělého koukání, celodenní TEDx je zejména příležitostí nechat se překvapit živými lidmi a pak se s nimi setkat osobně, věci si dovysvětlit a prodiskutovat.

Říkat nebo psát, že akcí formátu TEDx je moc, je podobné, jako tvrdit, že vydáváme moc knih a máme příliš mnoho televizních kanálů, příliš mnoho pořadů v rozhlase. Ano, možná máme. Je však pravda, že kdyby bylo knížek méně, byly by lepší? Automaticky jistě ne. Jak byste toho docílili? Pozor také na to, že když zvýšíme péči kvalitu, zvedáme pravděpodobně i exkluzivitu a musíme navýšit cenu nebo více dotovat.

Co tedy v základu děláme

Naším primárním cílem (alespoň v Praze) není hvězdná show či přehlídka toho nejlepšího. Ani inspirace za každou cenu. Vytváříme příležitost. TED i TEDx je silný díky jednoduchým principům:

  • pestrost a překvapení
  • stručnost
  • propojování

Z nich vzniká silové pole, ve kterém se setkávají lidé a myšlenky a vyzařují energii ven, směrem za hranice akcí. Základem TED ani TEDx není „skvělá prezentace“, ale „otevírání“. Chceme namíchat věci suché se šťavnatými, banální s překvapivými a vážné s veselými – švédský stůl, ze kterého si každý pro sebe vezme něco jiného.

Že nezávislé, dobrovolně pořádané akce typu TEDx budou ideálu těžko dosahovat ve 100 %, o tom není pochyb. Na svém štítě ale i samotný TED nese “Ideas Worth Spreading”. Nikoli “Guaranteed Spreading of Ideas”. První jsou myšlenky, pak jejich hodnota, poté jejich šíření. Navíc: princip překvapení funguje a moc mě baví. Po pěti letech s pražským TEDx mohu říci, že nejlepší vystoupení byla vždycky nečekaná. (A stejně tak i sázky na jistotu často nevyšly). Žádná profesionalizace nebo snižování počtu akcí nezajistí větší počet příjemných překvapení.

Proč to děláme

Opět: vytváříme příležitost: pro řečníky, pro účastníky, ale zejména pro sebe navzájem. Chceme si otevírat nové obzory, zkoušet nové role, vystupovat ze zažitých kolejí. Navzájem se obohacovat. Naším cílem není „profesionálně doručit báječnou show“, ale prostě si to tvůrčím způsobem užít, naučit se nové věci a někde v procesu nasbírat střípky odměny, aby nám to stálo za to.

Proč to píšu takhle dopodrobna

Zejména pro nás, pro organizátory. Možná i pro fanoušky. Abychom si to všichni zažili a věděli, proč a co – a abychom na to naše publikum připravili. Čím sladěnější budou naše vlny s jejich očekáváním, tím lépe akce dopadne. Prosím nevytvářejme ani nepodporujme bublinu toho, že se chystá „nejinspirativnější akce roku“ nebo „přehlídka nejskvělějších prezentací“. Zaprvé to není pravda, zadruhé to není možné, zatřetí by to nebyl TEDx. Snažíme se prostě vybudovat vzácnou příležitost. Jak ji kdo naplní, je na něm.

Osamělý písničkář, veliký znalec hudby a skvělý kamarád od dob studií Michal Bystrov mi kdysi půjčil kazetu Pete Seegera – Singalong (to jest „přidejte se a zpívejte také”). Ta nahrávka mi učarovala. Zkušený folkař na ní publiku představuje písničky z různých koutů světa, různého stáří a s všelijak veselou či pohnutou historií. Nejen, že o nich povídá a zpívá, sám se doprovázeje na banjo či kytaru – Pete Seeger navíc kouzelným způsobem vede publikum k tomu, aby se k němu ve vícehlasu přidalo a písničku se také naučilo. Na desce je zachycen i zpěv publika, jeho reakce, smích. Pozitivní energie z ní jen srší.
Jednou z nejlepších je pohádka o obrovi Abiyoyo (původně africká ukolébavka, ale děti ji prý nechtěli poslouchat, protože už jako malé tušily, že za lecjakou písničkou se skrývá propaganda).

Inspirován deskou Singalong jsem kdysi vymyslel jeden z “pilířů” své diplomové práce o rozdílech mezi psanou poezií a písní: k sebelepší básni se nepřidáte. Ale k dobré písničce? Kdykoli.
Na koncertě v pražské Lucerně v roce 1964 zvukaří publikum nenahrávali a je to velká škoda. Možná už jen někdo z pamětníků by mi dovedl říct, zda to zafungovalo, i když se Pete omlouval na začátku koncertu “jé mi moc litó, že neumim mlufit česky”. Asi ano, během koncertu pak sem tam vykřikl “snofá” nebo “opakófat”.
Přiznám se, že mám sen, aby se mi alespoň jednou v životě povedlo takhle někoho rozezpívat. S Petem Seegerem už si o tom na tomhle světě nepopovídám, v lednu 2014 zemřel v požehnaných 94 letech.
Několik článků o tomto výjimečném člověku:
http://www.theguardian.com/music/2014/jan/28/pete-seeger-man-brought-politics-to-music
http://www.theguardian.com/music/2014/jan/28/pete-seeger-folk-singer-activist-music-make-difference
http://www.theguardian.com/music/2014/jan/29/peggy-seeger-tribute-pete-seeger
Pěkný životopisný dokument je zde: http://video.pbs.org/video/2365166823/
a neoficiálně (v tuto chvíli) dostupný i na YouTube http://www.youtube.com/watch?v=Czk2hj4VISg

Posteskla si mi jedna vystupující TEDxPragueWomen: “Pro mne je strašně těžké mluvit o sobě. Ty obecné formulace mi ale organizátorky doporučily vypustit.”

Chápu obě strany. Obecné proklamace mohou být někdy hrozně otravné. Pokud (imaginární) řečník vyrukuje s tvrzeními jako “je třeba jít za hlasem svého srdce”, “ta dnešní mládež je zkažená” nebo “asi bychom se měli nad sebou zamyslet”, publikum moc nadšené nebude. Co si s tím má také počít, že. Hospodských řečí je kolem nás i tak až až.

Naopak: je dobře, že nechcete mluvit sami o sobě! Ono je to někdy protivné. Nemíváme žaludek na lidi, kteří jako hlavní téma svého projevu vezmou sebe sama a pěkně se vychválí. Koneckonců, posluchače nezajímáte vy osobně, jak pěkně píše Seth Godin, ale něco, co jim můžete dát či sdělit právě Vy. Cítíte ten rozdíl?

A proto je tu i třetí cesta: nemusíte mluvit o sobě, ale buďte osobní. Mluvte o něčem, co je konkrétní. Co se týká Vás i života Vašich posluchačů. Místo o sobě mluvte o lidech, kteří jsou Vám blízcí. Místo proklamací nabídněte příběh. Vlastní nebo cizí, to je jedno. Lidé už si obecnou pointu snadno domyslí. Stačí, abyste byli garantem toho, že vaše poselství je opravdové a prožité.

A kdybyste nakonec museli či chtěli použít svůj příklad, dopřejte si odstup. Třeba skrze humor a nadsázku. Nebo nemluvte o sobě, zaměřte se na to, co jste prožili. Či ještě lépe: na něco, “čím žijete”. Zájmeno pak nemusíte použít ani jednou.

Hodně štěstí!

Jedna z rozrůstající se série animovaných lekcí TED-Ed: The Science of Stage Fright

Poučení z přípravy řečníků pro bláznivý TEDxPrague mám z posledních let mnohá. Tím nejčerstvějším je, jak různá míra tolerance vůči nejistotě ovlivňuje úspěch vystoupení.

Jedním typem (potenciálních) řečníků jsou lidé, kteří zažili neobvyklý příběh nebo dělají zajímavou věc. Nabídka vystoupení je potěší a jsou velice otevření ke spolupráci. Nemají však sami v sobě ujasněnou pointu – nechali by klidně na vás, abyste jejich sdělení sami vydupali ze země a připravili jim prezentaci. Chtěli by toho tolik říct, celý jejich život je přece skvělým poučením pro ostatní! S takovými lidmi většinou inspirativní vystoupení připravit nejde. Energie musí vždycky plynout od řečníka k publiku (žádný trenér ji nevykouzlí) a musí být koncentrovaná.

Jsou i řečníci, kteří se ke všemu postaví velice rozhodně: no ano, já vím, že máte nějaké rady pro skvělé vystoupení. Však já je znám a už mám záměr a poselství. Nebojte, já si svůj výstup vyladím, ozkouším sám, věnuju tomu hodně péče, uvidíte. Budu to cizelovat, bude to dokonalé.
Nu, ano. I tak se dá postupovat. Může to dopadnout skvěle. Ale taky možná – u všech ráhen a kosatek – nevznikne synergie s publikem. Hrozí vám, že po vší té přípravě nebudete schopni zareagovat na technické potíže a ty vás rozhodí. Riskujete, že nebudete v myšlenkách tady a teď spolu s posluchači, ale pouze u další pečlivě naučené věty, u dalšího dokonalého snímku. Nezískáte tak extra body za kontakt s publikem. To jsou však ty nejcennější!

Nejlepšími partnery pro spolupráci jsou Ti, kteří jsou při přípravě schopni se společně s někým zvenčí (třeba s organizátory konference) pustit do dobrodružství a podstupovat riziko. Nemusí to být zrovna rození improvizátoři. Stačí jen, aby byli ochotni o kousek překročit svůj stín, nechali si poradit a zkusili změnit původně zamýšlený koncept – a mohou mnoho získat. Nemusí riskovat mnoho, ani se pouštět do šílených formálních experimentů. Ty taky mohou vést k pádu na ústa a bývá za nimi skryta nejistota a poněkud křečovitá snaha o zajištění úspěchu. Nic se nedá zajistit, při vystoupení budete v kontaktu s živými lidmi. Ale je dobré nést do světa riziko vlastní upřímnosti a zranitelnosti – zrovna za ně můžete sklidit největší ovace.

Třeba jako Thu Trang Do letos v květnu.

Chris Anderson, kurátor konference TED, vysvětluje, že neexistuje recept na “skvělé vystoupení”. Přitom nabízí moc pěknou metaforu: jde tu o pozvání na krátkou společnou cestu. Jak to udělat, aby posluchači vyrazili s vámi a došli až do cíle?

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 560 other followers