Posteskla si mi jedna vystupující TEDxPragueWomen: „Pro mne je strašně těžké mluvit o sobě. Ty obecné formulace mi ale organizátorky doporučily vypustit.“

Chápu obě strany. Obecné proklamace mohou být někdy hrozně otravné. Pokud (imaginární) řečník vyrukuje s tvrzeními jako „je třeba jít za hlasem svého srdce“, „ta dnešní mládež je zkažená“ nebo „asi bychom se měli nad sebou zamyslet“, publikum moc nadšené nebude. Co si s tím má také počít, že. Hospodských řečí je kolem nás i tak až až.

Naopak: je dobře, že nechcete mluvit sami o sobě! Ono je to někdy protivné. Nemíváme žaludek na lidi, kteří jako hlavní téma svého projevu vezmou sebe sama a pěkně se vychválí. Koneckonců, posluchače nezajímáte vy osobně, jak pěkně píše Seth Godin, ale něco, co jim můžete dát či sdělit právě Vy. Cítíte ten rozdíl?

A proto je tu i třetí cesta: nemusíte mluvit o sobě, ale buďte osobní. Mluvte o něčem, co je konkrétní. Co se týká Vás i života Vašich posluchačů. Místo o sobě mluvte o lidech, kteří jsou Vám blízcí. Místo proklamací nabídněte příběh. Vlastní nebo cizí, to je jedno. Lidé už si obecnou pointu snadno domyslí. Stačí, abyste byli garantem toho, že vaše poselství je opravdové a prožité.

A kdybyste nakonec museli či chtěli použít svůj příklad, dopřejte si odstup. Třeba skrze humor a nadsázku. Nebo nemluvte o sobě, zaměřte se na to, co jste prožili. Či ještě lépe: na něco, „čím žijete“. Zájmeno pak nemusíte použít ani jednou.

Hodně štěstí!