V sobotu se v Bratislavě konal pátý ročník TEDxBratislava – dnes už proslulá mezioborová „konference exotů“, jak ho nazvala jedna z vystupujících. Vyrazili jsme na něj s kamarády ze sesterské pražské party. Když člověk akci sám pořádá, užije si ji úplně jinak (pokud vůbec). Se střízlivým odstupem dvou dnů je jasné, že se akce náramně povedla. Zůstala věrná všem třem pilířům formátu TEDx:

  • stručnost a srozumitelnost
  • pestrost a překvapení
  • setkávání a propojování

Nemohu si jako organizátor stejného typu akce odpustit paralelní vnímání: jednak plnými doušky hltám, co mi nabízí vystupující z jeviště, jednak sleduji meta-rovinu. Jak mají vystavěné pointy? Co asi hodně trénovali? Jak na jednotlivé informace a řečnické obraty reaguje publikum? Jak proudí energie? Kdo kdy začne (nezačne) tleskat?

Tady si dovolím malou odbočku. Když se před dvaceti lety začínaly v Libčickém evangelickém kostele pořádat koncerty pro veřejnost, vznikl zajímavý problém: má se na konci zatleskat? Můžeme na konci zatleskat? V kostele? Může. Má. Domluvili jsme se  záhy s jedním z presbyterů, že bude potlesk začínat. A fungovalo to – lidé se rádi přidali, jednou spuštěný aplaus byl vždycky spontánní. Tenkrát jsme zjistili, že lidé chtějí tleskat. Stačí, když se přestanou bát. Má to ještě jednu polohu, ale o té později.

 

Překvapení

Celý den zahájil Róbert Šarina, tlumočník ze znakového jazyka do Slovenštiny. Následně uvedl na pravou míru několik hluboce zakořeněných stereotypů o Neslyšících. Asi nejpodstatnější informací je tato: znaková řeč, kterou se dorozumívají neslyšící, je součástí samostatného jazyka. Ten má svou vlastní strukturu a gramatiku. Naučit se v Čechách česky nebo na Slovensky slovensky – byť i jen číst – je tak pro Neslyšícího úkol blízký učení se cizímu jazyku. A proto to velké N; Neslyšící jsou vlastně specifickým národem sami o sobě, s vlastní kulturou a  svébytným humorem. Dobře zahájený den plný překvapení!

Vzdělávání

Marína Cihová je mladá molekulární bioložka a její vystoupení mělo ty nejlepší vlastnosti: srozumitelné, zábavné, překvapivé. Paní Cihová popisovala mechanismus přetvoření netoxického předléčiva na účinnou látku pomocí enzymu. Ten je pomocí viru kódován do dospělé kmenové buňky, jež sama doputovala do oblasti zhoubného bujení. K vysvětlení toho celkem složitého principu jí posloužila ručně kreslené prezentace a modelínová animace. Bravo!

Emoce

Mají děti vidět dospělé plakat? Dětská onkoložka Mária Jasenková tvrdí, že rozhodně ano. Zároveň však potřebují vědět, že bolest zvládneme. I tu jejich, i tu svoji. Moc se mi líbily i další dvě pointy: jednak, že děti lehce zvládnou „nevím“, ale velmi špatně snáší vyhýbání se odpovědi nebo lež. Jednak, že ne každý zvládne vždycky všechno. K tomu se ještě vrátím.

Technologie

Designér, konstruktér a vizionář Štefan Klein je slovenským Janem Tleskačem třetího tisíciletí. Na pódium přijel v malém jednomístném elektromobilu. A pak, alespoň pro mne, začala jízda do budoucnosti. S malým úvodem o tom, že lodě kopírují pohyb ryb a letadla let ptáků, ale kolo „spadlo z Marsu“ a není nápodobou přírodního pohybu, začal Štefan Klein vysvětlovat svou vizi hybridního dopravního prostředku, který by byl plnohodnotným vozidlem i funkčním letadlem zároveň. Pár minut nás napínal, ale pak pustil video z prvních testů – a ono to nejen skvěle jezdí, ale i snadno vzlétá a elegantně přistává! Většina dílů pro kompozitní skelet je navíc vyrobena na Slovensku.

Ke Kleinově kritice pozemní dopravy patří poukaz na to, že vše na čtyřech a více kolech potřebuje drahou infrastrukturu. S cenou je to pravda: místo jednoho kilometru dálnice by v Čechách mohlo ministerstvo dopravy rozdat např. jednotkám Integrovaného záchranného systému sto létajících aut. Vzduch je sice technicky volný a kdykoli k použití, infrastrukturu by však pohyb budoucnosti také potřeboval – minimálně co se bezpečnosti, legislativy a koordinace týče. To mě vlastně ale těší – nakonec by v tomto odvětví mohla být pracovní místa nejen pro inženýry…

Rozdílnost

Vystoupení Daniely Ostatníkové o vlivu testosteronu na lidské schopnosti se mi líbilo jednak jako ukázka poctivého vědeckého přístupu (není bezpečné odebírat plodovou vodu, postavíme výzkum na zkoumání vnějšího markeru 2D:4D – poměr prsteníčku a ukazováčku), jednak díky citátu v úvodu: „výzkum rozdílností mě nakonec  vedl k větší toleranci rozdílností mezi lidmi“. Pěkné, na úrovni… a zábavné, protože pak bylo celý den možné vidět, jak si účastníci konference v malých hloučcích navzájem ukazují a poměřují prsty.

Vynášení na světlo

Paní Zora Bútorová začala hovořit o knihách, které možná známe ve slovenském překladu. Chvíli poté prozradila, že jejich překladatelkou je její téměř stoletá maminka, která je i přes svůj vysoký věk stále aktivní. Povídání paní Bútorové o stáří – tak málo přitažlivém tématu – bylo, jak s ohledem na konkrétní osobní příběh, tak i v kontextu mezinárodních statistik, prostě skvělé. Zmínila mimo jiné i index průměrného věku dožití a jeho kontrast s indexem života ve zdraví. To jsem dříve neznal – a jsou to sice statistické ukazatele, ale zvlášť jejich rozdíl vypovídá zajímavé věci o různých zemích. Stejně jako jednoduchý dotazníkový parametr: od jakého věku považuje většina populace člověka za „starého“. Rozdíl mezi našimi zeměmi a Holandskem je skoro 15 let…

A tu se dostávám k té zmiňované další úrovni potlesku: na několika místech programu jsme si s několika dalšími lidmi prostě nemohli pomoci, a museli jsme si na závěr stoupnout. A tleskat vestoje. Jednak proto, že to, co právě zaznělo, si zasloužilo aplaus. Někdy zejména za odvahu o věci mluvit, jindy za obsah, za sdělení, které se mezi lidi nedostává jen tak každý den. Ale jednak proto, že je třeba si to umět uvědomit. A je fajn, když jeden upozorní druhé, že se na cestu do světa vydala myšlenka hodná šíření. Že mezi nás vyletěla zpráva, která není jen tak obyčejná. Je to trochu patetické, ale patos znamená prožívání – a tělesné prožívání pomáhá paměti.

Svět

I když nezmiňuji všechny vystupující, jednoho nemohu opominout. Satko Mujagić pochází z Bosny a žije v Honaldsku. Zažil občanskou válku v Jugoslávii (i se všemi těmi jejími nesmyslnými přívlastky jako „vlastenecká“) a přežil jeden z posledních koncentračních táborů 20. století. Jeho myšlenka je prostá: nemůžeme vrátit život mrtvým, ale musíme chránit i ty, kteří se teprve narodí. O devadesátých letech na Balkáně se toho u nás ví strašně málo a o situaci v Bosně a Hercegovině dnes ještě méně. Víme toho možná více o Skotech a Holanďanech než o tom, čím si prošli a čím procházejí ostatní slovanské národy v Evropě. Klobouk dolů před tím, co dokážou právě bosňáci, jeden z nejmenších národů v Evropě, předávat dál a učit ty velké.

Reflexe

Americká fotografka Nancy Ann Coyne dokonale transformovala všední do překvapivého: když se z New Yorku přestěhovala do Mineapolis, zjistila, že tam jednak klidně i 6 měsíců v roce sněží, jednak tam kvůli tomu mají kryté mosty mezi domovními bloky („skyways“), jednak je toto město na kanadských hranicích domovem pro potomky neuvěřitelných 120 národů. Z toho už byl jenom krůček k projektu Talking About Home: portrétování různých rodin a lepení jejich fotografií na prosklené stěny průchodů. Díváte se pak na město doslova jejich očima. A není to bez dopadu. Společnost provádějící pro projekt monitoring výsledků prý zaznamenala pozitivní nárůst povědomí o soužití různých etnik – v řádu desítek procent! Co zejména je na tom pro mne osobně inspirující: dotahování projektu do konce trvá už bezmála deset let. To není guerilla, to je ocelově pevné odhodlání. Tím se dnes v našich kruzích může pyšnit jen málokdo.

Dobrodružství

Okouzlující seveřanka Vilborg Arna Giddurardóttir podnikla sama neuvěřitelnou polární výpravu. I po pražském vystoupení Pavla Blažka o přechodu zamrzlého Bajkalu se pak v kuloárech rozproudila diskuse „proč?“. Nebo dokonce „proč, u všech všudy!“. Odpověď, kterou nám Vila dala, mi nakonec vyzněla velmi osobně a intimně. Co si z toho vzít zobecnitelného? Ano, i člověk, který si v mládí sám se sebou neví rady, může, při dostatečné zarputilosti, uskutečnit něco naprosto neobyčejného (jako v jejím případě dojít pěšky 1200 kilometrů přes Antarktidu na jižní pól). Nejde to samozřejmě nějak zvlášť snadno. Krom silné vize potřebujete mnoho let přípravy, profi podporu a hi-tech vybavení. To vše lze získat, ovšem za peníze.

Jejich obstarání od sponzorů je dost závislé na marketingové přitažlivosti vašeho snu. Není-li v něm něco nevšedního, něco dramatického, nebo něco sexy, nikdo Vám na něj větší částkou nepřispěje. Budu-li toužit za 10 let získat věhlas a prvenství, sponzoři si se mnou minimálně dají první schůzku. Bude-li vaším cílem vybudovat na zahradě včelín a permakulturní hospodářství, vychovat více než dvě děti a nikdy je neuhodit, nebo zůstat celý život věrnou jednomu partnerovi a neomrzet se mu, ani pes po vás neštěkne – i když okolní společnost z toho bude mít možná větší užitek než z něčího lezení na K2 bez kyslíkového přístroje. Na vytrvalost, důmyslnost a ctnosti je to zhruba stejně náročné (nebo ne?).

Přiznávám však, že Vila mě oslovila. A nejen svým osobním kouzlem, i několika málo jednoduchými poučkami, které pomohly jí a které pomohou i mně v mých neslavných a nepolárnických projektech:

  1. slav malé úspěchy, ať máš sílu pokračovat
  2. musíš se sám o sebe dobře starat
  3. kdo si přispí, nevyhraje
  4. uskutečnění opravdu velkých věcí může zabrat i víc než deset let

Setkávání

TEDx se pořádá kvůli setkávání s lidmi. Tradiční (tedy podruhé opakovanou) lumpačinou naší skupinky se stalo unášení řečníků – večer, když už pomalu utichá festivalový hukot, je zkusíme vylákat s sebou na after-after-party. Na povídání o životě, o jejich práci, o tom, co ve svých 15 minutách slávy nakousli. O jiných věcech.

Tentokrát se nechali zlákat tři: polárnice Vilborg Arna Gissurardóttir, fotografka Nancy Ann Coyne a kybernetik Martin Peniak. A stálo to za to. Soukromé povídání s lidmi, které by mnozí z nás na místě nazvali svými hrdiny, kolem malého stolu ve zšeřelé zahradě, dlouho do letní noci, u vína a domácích koláčů… co víc si člověk může přát?

A závěrem?

V Bratislavě je dobře. Mladá generace na mne působí mnohem méně rozmazleně než ta pražská. Překvapivě tu je nějak mnohem více cítit otevřenost do světa, chuť poučit se. Minimálně dvě z organizátorek bratislavského TEDxu mají za manžela (!) cizince (!). Tradiční a přitom moderní? V tom nejlepším slova smyslu. Celý TEDxBratislava byl pojat volně jako „festival myšlenek“ a program byl tedy především velmi pestrý. I přes to, že na více než polovinu vystupujících člověk zapomene, pod kůži mu na takové akci zaleze překvapivě mnoho. Vědí to bratislavští? Jsou na sebe hrdí? Možná by jim neškodilo uvědomit si, čeho jsou svědky, aby ten největší potlesk místním hvězdám nemuseli startovat jen brňáci a pražáci.