Chris Anderson, kurátor konference TED, vysvětluje, že neexistuje recept na „skvělé vystoupení“. Přitom nabízí moc pěknou metaforu: jde tu o pozvání na krátkou společnou cestu. Jak to udělat, aby posluchači vyrazili s vámi a došli až do cíle?

Reklamy

Na konci dobna se v pražské Národní technické knihovně konal druhý večerní TEDxPragueSalon s českými (tentokrát humanitními) vědci. Vůči volně zvolenému titulu „pokus a omyl“ se každý z nich vymezil po svém, dohromady však vznikla pro mne velice obohacující mozaika. Přidávám pár subjektivních postřehů k jednotlivým vystoupením.

Petr Houdek mě velice potěšil tím, že obsahově navázal na mé oblíbené přednášky z TEDu (Daniela Kahnemanna a Dana Arielyho) povídáním o vlastním výzkumu tzv. Justinina efektu. Energicky nás vtáhl do problematiky, která je pro málokoho neaktuální, a zavíral své vystoupení velice pěknou pointou, která je v kontrastu např. k závěrům v tomto článku: když si komunita při hře chrání své největší altruisty, prospívá zdaleka nejvíce.

Jan Volín dokázal vytvořit poutavý most mezi našimi každodenními nevědomými starostmi (JAK někdo něco říká, JAK to říkáme my) a mezi konkrétními výzkumy ve fonetice – vědě, která rozhodně nepatří mezi obecně populární. Detaily z výzkumů v jeho podání nenudily, navíc je doplnil o ukázku mikroskopické změny simulované ve zvukovém signálu, kterou navázal na pragmatický jev: vnímání nervozity. Se závěrečným „a vyplatí se [řeč] studovat“ nešlo než nadšeně souhlasit.

Adam Gajdoš udělal na začátku skvělou věc: stoupl si jinam než ostatní, na místo, kam svítilo nejvíce světla. Stál čelem k publiku, vydaný mu všanc, k promítaným snímkům se nemusel moc obracet. Byla na něm znát veliké zaujetí pro představovaný model a hlavně pro situaci dětí s hendikepem. Adam bystře reagoval na otázky z publika – a ke cti celého projektu mohl vždycky bez váhání doplnit další drobný detail jako důkaz serióznosti modelu.

Můj největší obdiv má nakonec Oto Potluka. Dokázal totiž nesmírně obtížnou věc: byl naprosto přítomen v daném okamžiku a zareagoval na situaci. Jednak se ve svém povídání konkrétně odkázal na téma předchozího řečníka. Jednak sám své vlastní vystoupení maximálně zahustil a zkrátil, když viděl, že nás tlačí čas. Projevil tak vzácnou schopnost vnímat okolnosti svého vystoupení a přizpůsobit se jim.

Díky pánové!

Záznamy přednášek za Salonu jsou dostupné zde.

Vystoupení dalšího skvělého českého vědce jsme si mohli užít i na celodenním TEDxPrague 2013 v sobotu 25. května na Folimance. Tomáš Tyc s technickým konceptem neviditelnosti si skvěle vedl i po boku zahraničních hvězd, bioinformatika Nicka Goldmana (kódování dat do syntetické DNA) a neurovědce Daniela Siegela (neurologické principy životní harmonie).

“What’s good coffee taste like?”
“Coffee.”
“What’s the best coffee taste like?”
“Good coffee.”
“What’s the difference between good and the best coffee?”
“Advertising,” said Tracy.

Máme za sebou druhý TEDxPragueSalon a určitě byl ještě o něco lepší než ten první. Uvědomil jsem si na něm při rozhovorech u kafe jedno celkem triviální rozdělení. S veřejnými vystoupeními je to totiž trochu jinak než s ochutnáváním kávy.

Čím se liší dobré veřejné vystoupení od špatného a průměrného? Ta špatná a průměrná určitě znáte. Jinde se o nich píše dost a dost. Ale ta ostatní?

Dobré vystoupení na začátku upoutá Vaši pozornost, po celou dobu ji udrží a na závěr spontánně víte, co si máte odnést a zapamatovat.

Skvělá přednáška ve vás navíc vzbudí energii – chuť intenzivně přemýšlet, přít se, něco změnit, něco udělat.

Pouze výjimečná prezentace způsobí, že to skutečně uděláte (a víte proč jste to udělali a jste za to rádi). A tady už nejde jen o formu, ale i o obsah. A také o řečníka samotného a to, jaký vztah se mu (jí) podaří navázat s posluchači. Výjimečná prezentace není proto jen věcí vystupujícího, záleží i na publiku.

Joshua Prager vypráví o nehodě, která mu způsobila doživotní zdravotní hendikep a o cestě za tím, kdo ji způsobil. Nejen, že příběh nekončí happyendem, on obsahuje mnohem víc: reflexi vlastních příběhů a toho, jak s nimi zacházíme.

Pokud něco z níže uvedeného, jsem ztracen:

… netýká se mě to… o tomhle nechci nic vědět
… proč zrovna já mám tohle poslouchat?
… nerozumí tomu, mně nemá co vykládat
… tohle už jsem slyšel stokrát

… proč z nás dělá blbce?
… zase se mi někdo snaží něco vnutit.
… proč mluví o sobě a ne k věci, proč si hojí ego?

… mám číst, co promítá?
… mám to číst, nebo poslouchat?
… tohle má být vtipné?

… ach jo, zpátky v 90. letech…
… proč kouká na plátno a ne na mně?
… měl jsem radši jít na pivo

… nepíše mi někdo na Facebooku?
… hm. A co s tím teď já mám dělat?

Slavný Garr Reynolds umí prodávat. Ale co ve výsledku tvrdí? Buďte poddajní a houževnatí. No ano. Čím to ale naplníte? Něčím tak hodnotným jako naši poddajní a houževnatí politici?

David Grudl pěkně shrnuje jeden konkrétní zážitek z BarCampu a vysvětluje, proč před celou aulou řekl řečníkovi, že prezentaci svým způsobem nezvládl.

http://www.latrine.cz/spatne-slajdy-zabiji-i-dobrou-prezentaci