Poučení z přípravy řečníků pro bláznivý TEDxPrague mám z posledních let mnohá. Tím nejčerstvějším je, jak různá míra tolerance vůči nejistotě ovlivňuje úspěch vystoupení.

Jedním typem (potenciálních) řečníků jsou lidé, kteří zažili neobvyklý příběh nebo dělají zajímavou věc. Nabídka vystoupení je potěší a jsou velice otevření ke spolupráci. Nemají však sami v sobě ujasněnou pointu – nechali by klidně na vás, abyste jejich sdělení sami vydupali ze země a připravili jim prezentaci. Chtěli by toho tolik říct, celý jejich život je přece skvělým poučením pro ostatní! S takovými lidmi většinou inspirativní vystoupení připravit nejde. Energie musí vždycky plynout od řečníka k publiku (žádný trenér ji nevykouzlí) a musí být koncentrovaná.

Jsou i řečníci, kteří se ke všemu postaví velice rozhodně: no ano, já vím, že máte nějaké rady pro skvělé vystoupení. Však já je znám a už mám záměr a poselství. Nebojte, já si svůj výstup vyladím, ozkouším sám, věnuju tomu hodně péče, uvidíte. Budu to cizelovat, bude to dokonalé.
Nu, ano. I tak se dá postupovat. Může to dopadnout skvěle. Ale taky možná – u všech ráhen a kosatek – nevznikne synergie s publikem. Hrozí vám, že po vší té přípravě nebudete schopni zareagovat na technické potíže a ty vás rozhodí. Riskujete, že nebudete v myšlenkách tady a teď spolu s posluchači, ale pouze u další pečlivě naučené věty, u dalšího dokonalého snímku. Nezískáte tak extra body za kontakt s publikem. To jsou však ty nejcennější!

Nejlepšími partnery pro spolupráci jsou Ti, kteří jsou při přípravě schopni se společně s někým zvenčí (třeba s organizátory konference) pustit do dobrodružství a podstupovat riziko. Nemusí to být zrovna rození improvizátoři. Stačí jen, aby byli ochotni o kousek překročit svůj stín, nechali si poradit a zkusili změnit původně zamýšlený koncept – a mohou mnoho získat. Nemusí riskovat mnoho, ani se pouštět do šílených formálních experimentů. Ty taky mohou vést k pádu na ústa a bývá za nimi skryta nejistota a poněkud křečovitá snaha o zajištění úspěchu. Nic se nedá zajistit, při vystoupení budete v kontaktu s živými lidmi. Ale je dobré nést do světa riziko vlastní upřímnosti a zranitelnosti – zrovna za ně můžete sklidit největší ovace.

Třeba jako Thu Trang Do letos v květnu.

Reklamy

Chris Anderson, kurátor konference TED, vysvětluje, že neexistuje recept na „skvělé vystoupení“. Přitom nabízí moc pěknou metaforu: jde tu o pozvání na krátkou společnou cestu. Jak to udělat, aby posluchači vyrazili s vámi a došli až do cíle?

Na konci dobna se v pražské Národní technické knihovně konal druhý večerní TEDxPragueSalon s českými (tentokrát humanitními) vědci. Vůči volně zvolenému titulu „pokus a omyl“ se každý z nich vymezil po svém, dohromady však vznikla pro mne velice obohacující mozaika. Přidávám pár subjektivních postřehů k jednotlivým vystoupením.

Petr Houdek mě velice potěšil tím, že obsahově navázal na mé oblíbené přednášky z TEDu (Daniela Kahnemanna a Dana Arielyho) povídáním o vlastním výzkumu tzv. Justinina efektu. Energicky nás vtáhl do problematiky, která je pro málokoho neaktuální, a zavíral své vystoupení velice pěknou pointou, která je v kontrastu např. k závěrům v tomto článku: když si komunita při hře chrání své největší altruisty, prospívá zdaleka nejvíce.

Jan Volín dokázal vytvořit poutavý most mezi našimi každodenními nevědomými starostmi (JAK někdo něco říká, JAK to říkáme my) a mezi konkrétními výzkumy ve fonetice – vědě, která rozhodně nepatří mezi obecně populární. Detaily z výzkumů v jeho podání nenudily, navíc je doplnil o ukázku mikroskopické změny simulované ve zvukovém signálu, kterou navázal na pragmatický jev: vnímání nervozity. Se závěrečným „a vyplatí se [řeč] studovat“ nešlo než nadšeně souhlasit.

Adam Gajdoš udělal na začátku skvělou věc: stoupl si jinam než ostatní, na místo, kam svítilo nejvíce světla. Stál čelem k publiku, vydaný mu všanc, k promítaným snímkům se nemusel moc obracet. Byla na něm znát veliké zaujetí pro představovaný model a hlavně pro situaci dětí s hendikepem. Adam bystře reagoval na otázky z publika – a ke cti celého projektu mohl vždycky bez váhání doplnit další drobný detail jako důkaz serióznosti modelu.

Můj největší obdiv má nakonec Oto Potluka. Dokázal totiž nesmírně obtížnou věc: byl naprosto přítomen v daném okamžiku a zareagoval na situaci. Jednak se ve svém povídání konkrétně odkázal na téma předchozího řečníka. Jednak sám své vlastní vystoupení maximálně zahustil a zkrátil, když viděl, že nás tlačí čas. Projevil tak vzácnou schopnost vnímat okolnosti svého vystoupení a přizpůsobit se jim.

Díky pánové!

Záznamy přednášek za Salonu jsou dostupné zde.

Vystoupení dalšího skvělého českého vědce jsme si mohli užít i na celodenním TEDxPrague 2013 v sobotu 25. května na Folimance. Tomáš Tyc s technickým konceptem neviditelnosti si skvěle vedl i po boku zahraničních hvězd, bioinformatika Nicka Goldmana (kódování dat do syntetické DNA) a neurovědce Daniela Siegela (neurologické principy životní harmonie).

“What’s good coffee taste like?”
“Coffee.”
“What’s the best coffee taste like?”
“Good coffee.”
“What’s the difference between good and the best coffee?”
“Advertising,” said Tracy.

Máme za sebou druhý TEDxPragueSalon a určitě byl ještě o něco lepší než ten první. Uvědomil jsem si na něm při rozhovorech u kafe jedno celkem triviální rozdělení. S veřejnými vystoupeními je to totiž trochu jinak než s ochutnáváním kávy.

Čím se liší dobré veřejné vystoupení od špatného a průměrného? Ta špatná a průměrná určitě znáte. Jinde se o nich píše dost a dost. Ale ta ostatní?

Dobré vystoupení na začátku upoutá Vaši pozornost, po celou dobu ji udrží a na závěr spontánně víte, co si máte odnést a zapamatovat.

Skvělá přednáška ve vás navíc vzbudí energii – chuť intenzivně přemýšlet, přít se, něco změnit, něco udělat.

Pouze výjimečná prezentace způsobí, že to skutečně uděláte (a víte proč jste to udělali a jste za to rádi). A tady už nejde jen o formu, ale i o obsah. A také o řečníka samotného a to, jaký vztah se mu (jí) podaří navázat s posluchači. Výjimečná prezentace není proto jen věcí vystupujícího, záleží i na publiku.

Joshua Prager vypráví o nehodě, která mu způsobila doživotní zdravotní hendikep a o cestě za tím, kdo ji způsobil. Nejen, že příběh nekončí happyendem, on obsahuje mnohem víc: reflexi vlastních příběhů a toho, jak s nimi zacházíme.

Pokud něco z níže uvedeného, jsem ztracen:

… netýká se mě to… o tomhle nechci nic vědět
… proč zrovna já mám tohle poslouchat?
… nerozumí tomu, mně nemá co vykládat
… tohle už jsem slyšel stokrát

… proč z nás dělá blbce?
… zase se mi někdo snaží něco vnutit.
… proč mluví o sobě a ne k věci, proč si hojí ego?

… mám číst, co promítá?
… mám to číst, nebo poslouchat?
… tohle má být vtipné?

… ach jo, zpátky v 90. letech…
… proč kouká na plátno a ne na mně?
… měl jsem radši jít na pivo

… nepíše mi někdo na Facebooku?
… hm. A co s tím teď já mám dělat?

Slavný Garr Reynolds umí prodávat. Ale co ve výsledku tvrdí? Buďte poddajní a houževnatí. No ano. Čím to ale naplníte? Něčím tak hodnotným jako naši poddajní a houževnatí politici?